Zullika black alias chemíček náš zatím poslední pejsek

Příběh, který je opět z našeho života, není už tak veselý jako předešlé články a i když má zatím šťastný konec, dlouho jsem přemýšlel, jestli ho mám zveřejnit. Naše třináctá komnata, ale snad lidem, kteří se potkali se stejným problémem, či lidem, kteří něco podobného zrovna prožívají, pomůže a uvědomí si, že problémy nemají jen oni a v každém případě stojí za každou cenu pro svůj život bojovat.

Náš život byl zasvěcen pejskům. Já vyrůstal jako dítě s kokršpanělem, manželka s pudlíkem. Když jsme se vzali, pořídili jsme si společně prvního pejska a krátce na to druhého. O tom jsem v předešlých článcích psal. Dva pejsky, fenky, dvě kamarádky. Vyrůstali s naší dcerkou a prožívali jsme spokojený rodinný život. Život s pejsky nás dělal šťastnějšími. A abychom se mohli setkávat s lidmi, kteří mají rádi pejsky jako my, začali jsme je stříhat. Po čase nám naše první fenka ÁŠA umřela a my jsme neváhali a  Anetce jsme pořídili s bolestí v srdci po Áše novou kamarádku Flerinku. Anetka se jí hned stala mámou a tak, jak se s láskou o ní starala Ášenka, předávala lásku Flerince. Opět jsme měli dva pejsky, dvě holčičky a žili dál svůj, dá se říci normální spokojený život. Asi by to tak zůstalo a i když Flerinka postupně ztratila zrak a přestala chodit na výstavy, což manželce bylo hrozně líto, jsem, alespoň já, o dalším pejskovi neuvažoval. Manželce jsem ale musel slíbit, že k výstavám se vrátíme. A že až přijdeme zase o nějakého pejska, tak si pořídíme výstavního šampióna J . Nikdy bych ale nevěřil, že to přijde tak brzy.

            Šťastný a spokojený život nám však už skončil koncem roku 2005, když těsně před vánocemi mi zemřel tatínek. Člověk, který se v životě už prostě nedá nahradit. Odešel do jiného, snad lepšího světa. Byla to pro naši rodinu rána, která přišla v odpoledních hodinách z čistého nebe. Předvánoční přípravy náhle vystřídal smutek a v té chvíli jsem si uvědomil, kolik věcí jsem mu nestačil říci. Jindy veselé Vánoce jsme prožili ve smutku a ve vzpomínkách. Čas se však vrátit nedá a dny utíkaly den po dnu a byl tady zase nový rok. Snad tenhle nám přinese štěstí. Říkali jsme si s manželkou. V té době ještě dělala na hlavní pracovní poměr v kině. Práce jí bavila, měla jí jako koníčka. Už jako malá chodila do kina za babičkou, která v kině dělala uvaděčku a za tatínkem, který v kině v Klatovech dělal topiče. O promítání se zajímala už od svých 12 let a v 18 si udělala promítačské zkoušky i přes nevoli rodičů, že technika je pro chlapy a ona zkoušky nezvládne. Ty zvládla a je pravda, že v té době se stala snad první ženou, alespoň tady v západních Čechách, která začala promítat v kině a měla to jako zaměstnání. Splnila si svůj sen a koníček se jí stal zaměstnáním.

Začátek nového roku však pro nás nezačal hezky, jak jsme si mysleli. Ráno jsme se probudili a manželku trápil kašel. Snad na první pohled v životě docela dost běžná věc, ale ten kašel se mi vůbec nelíbil. Nebyl to suchý ani vlhký kašel, byl prostě jiný. Evi nechceš si s tím dojít k lékaři, vypadlo po chvilce ze mne. Né, to nejde, kolega v práci marodí a nemůžu chybět ještě já. V létě už kvůli kinu jsi nejela na dovolenou, protože bez tebe by to tam prý nezvládli. To jsem ještě pochopil, když začínal festival a ty to tam z nich znáš nejlíp, ale pochop, že zdraví máš jen jedno. Změř si alespoň teplotu, ten kašel se mi vůbec nelíbí. Po chvilce rtuť teploměru vyšplhala na 37,5.  Víš co, zavezu tě k doktorce, ať ti napíše antibiotika a vysvětlíš jí, že marodit nechceš, že v práci jsi v teple a já tě klidně do kina a z kina budu vozit autem, ale pořád lepší než to přecházet. Po chvilce přemlouvání souhlasila a my jsme vyrazili k obvodní lékařce. Chvilku poslouchala srdíčko a potom řekla. No víte co? Pošlu vás na rentgen plic. A proč? Vždyť až na ten kašel mi vůbec nic není. No, abychom měli jistotu. Přijde mi to jako byste přechodila zápal plic. Ale to není možné, já do dnešního dne byla úplně v pohodě, a kdyby mě sem nenahnal manžel, tak ani nepřijdu. No, pro jistotu si tam zajděte. Na plicním udělali snímek a konstatovali zápal plic. No, tak to je super. V práci budou naštvaní a mě čeká měsíční léčení v posteli, ale se zápalem plic není radno si zahrávat. Stříhání psů jsem musel zvládnout sám a v kině si nakonec museli poradit taky. Konečně na kontrolu. Doktorka nabrala sedimentaci a po chvilce řekla. Nedá se nic dělat, musím vám dát ještě jedno balení antibiotik. Máte vysokou sedimentaci, nejspíš jsme to úplně ještě nevyléčili. Přijďte se ukázat za 10 dní. Týden a půl jsme to navíc vydrželi a přišli opět na náběr krve. Vůbec se mi to nelíbí, vaše sedimentace místo, aby se lepšila, vám stoupá neustále nahoru. Zajděte si na plicní a vezměte s sebou ten snímek, ať se na to raději ještě podívají oni. A tak jsme opět čekali v čekárně, tentokrát na plicním, až si nás zavolají. Po chvilce jsme přišli na řadu. Doktorka si manželku poslechla a koukla na snímek. No, víte co? Mohla by z toho zápalu plic být chycená pohrudnice. Napíšu vás ještě na jeden rentgen a ať vás zrentgenují ze strany, ať to lépe vidíme. Opět čekárna, rentgen a zpátky na plicní. Po dohodě ještě CT. Výsledky se nám moc nelíbí. Nejraději bychom si Vás tady nechali na pozorování, ale pro plný stav lůžek nám přijďte v pondělí. Nechápavě jsme se po sobě podívali, a i když manželku stále trápil ten kašel, nedokázali jsme pochopit co se vlastně děje. Mohu se zeptat, proč má jít moje manželka do nemocnice? Bohužel, jsme jí našli vodu na plicích a musíme zjistit, z jakého důvodu se jí tam udělala. Vodu na plicích?! Ano, vodu bychom jí vytáhli hned, uleví se jí a možná ustane i ten kašel, ale musíme zjistit příčinu. To chápu. No hlavně, aby už bylo po všem a byla zase zdravá, utrousil jsem v myšlenkách, ale v té době jsem nevěděl, co nás vlastně ještě čeká. Vytahování vody z plic nebylo vůbec příjemné, ale opravdu se kašel na krátkou dobu alespoň zmírnil. V pondělí jsme z domova odcházeli do nemocnice bez nálady. Vydrž to těch pár dní v nemocnici, budu za tebou denně chodit a až zjistí čím to je, tak je zkusím přemluvit, jestli by ses nemohla léčit doma. Ok, co mi zbývá. Dorazili jsme do nemocnice, manželka dostala pokoj číslo jedna a tak mezitím co si vybalíš věci, zaběhnu za lékařkou, abych zjistil, jestli z výsledků krve či náběru té vody z plic něco už nezjistili. Zaklepal jsem na dveře a nečekal dlouho. Vyšla doktorka a na tváři jsem u ní uviděl špatné zprávy. Do dneška si pamatuji ta slova. Je mi to moc líto, ale Vaše manželka je vážně nemocná. Jak vážně? Vylétlo ze mne. Moc vážně. Našli jsme u ní zhoubný nádor. Bude následovat spousta vyšetření a nebude to procházka růžovým sadem. Čeká vás dlouhá léčba chemoterapií, ozařováním a musíte být silní. Zprávu bych přirovnal k ráně železnou tyčí přímo do hlavy. Podlomila se mi kolena a nechtěl uvěřit. Vykoktal jsem ze sebe. Jste si jistí? Vždyť jí nic nebylo, nikdy nezamarodila a vůbec vždyť je vedle v pokoji a uslyší to? Vaše paní má právo vědět o svém zdravotním stavu. A vy to víte tak jistě? Přestal jsem se ovládat. Nic jí neřeknete, dokud si nebudete jistí, co jí je. Uklidněte se, zatím jí to říkat nemusíme, ale dozvědět se to musí. Ano vím to, ale zatím prosím né. A vzpomínal jsem na to, kolikrát jsme si povídali o tom, že kdyby nás někdy něco takového potkalo, tak raději nebudeme chtít žít a připravíme se o život. Vždyť nad touto nemocí snad není možné vyhrát. Jaká je pravděpodobnost, že se vyléčí? Zatím nevíme, kde se nachází primární nádor, ale naděje na uzdravení je vždycky. Co mohu udělat pro její uzdravení? Nic, musíte to nechat na nás, jen jestli si v životě něco moc přála a je to ve vašich silách splňte jí to, myslím si, že teď je ten správný čas.

 Kdo tohle nezažije, nikdy se nemůže vžít do téhle situace. Přijít na pokoj kde se na Vás manželka usmívá a vy víte to, co ona neví. Dělat, že je vše zatím v pořádku. Přišel jsem domů a stále slyšel ta slova doktorky. Jestli si Vaše manželka ještě něco v životě přála, tak jí to splňte teď …… Musím jí sehnat přeci toho výstavního psa, kterého si tak moc přeje. Musím a co nejdřív. Nechtěl jsem si připustit, že by se toho nemusela dožít. Zatímco manželka bojovala se zákeřnou nemocí, já žhavil telefon a sháněl štěně. Chtěla černou výstavní fenku toy pudlíka. Musím jí za každou cenu sehnat. Volal jsem všude, ale štěně nebylo. Manželka se postupně dozvěděla co jí je a co jí čeká. Přesná diagnóza byla stanovená v Plzni, kde nastoupila na chemoterapii. Mohu říci, že byla o hodně silnější než já. Byla přesvědčená, že nad tou nemocí vyhraje, ať se děje cokoli, že nás tady prostě nenechá a že udělá všechno proto, aby se vrátila ke své milované práci promítače a ke stříhání pejsků. Lékaři nám v Plzni maximálně vycházeli vstříc a vždy po chemoterapii mi pouštěli manželku domů. Konečně jsem nakonec měl štěstí i já a štěňátko Zulliku, černou fenečku toy pudlíka jsem sehnal v Bruzovicích u Frýdku Místku. Manželka, když se to dozvěděla, si pro ni i přes tuhle nemoc mezi chemoterapiemi jela se mnou. Chemíček, jak jsme jí posléze začali říkat, jí z toho opravdu dostala. Zullince sice narostly špatně zoubky a na výstavy kvůli tomu opět chodit nemůžeme, ale máme doma lízacího  pejska, který rozdává pusinky a lásku na potkání a hlavně dokázala svou láskou uzdravit pro mne to nejcennější, co mám.