Naše první výstavní fenka Fleur White

25.04.2009 23:41

 

Slíbil jsem Vám, že budu pokračovat ve psaní příspěvků, tak pokračuji. Tentokrát jak jsme si pořizovali svého prvního psa na výstavy.

Že už stříháme nějakou dobu a že jsme si už pořídili dvě pudličky, víte z předešlých článků, ale když denně stříháte, tak taky musíte jezdit na výstavy, i když výstavního psa nevlastníte. Pokud tedy chcete vědět jaké střihy zrovna frčí. No a jak tak jezdíte po výstavách,  začnete zanedlouho litovat toho, že taky nemůžete mezi tu správnou partu lidí se svým pejskem. Já, abych se přiznal, pejsky miluji, ale na druhou stránku jsem trošku konzervativnější než má manželka a moje heslo "všeho moc škodí" tentokrát neprošlo a každou chvilku jsem slýchával od své drahé polovičky: "No vidíš zase tady jenom koukáme jak ti hladoví psi a teď jsme mohli jít na řadu s pejskem my a zase bychom získali jinou zkušenost".

Dlouho jsem odolával, ale na druhou stránku jsem si moc dobře uvědomoval, že když už máme doma dva, tak ten třetí se u nás už taky nají a ještě udělám radost manželce a přinutíme se na sobě ještě víc zapracovat. A tak jednoho krásného večera, když jsme leželi v posteli a prohlíželi si časopis "Planeta zvířat" jsem prohlásil, že když nějakého opravdu výstavního najde, tak si pro něj zajedeme. Vlastně jsem to ani neřekl nahlas, jenom zašeptal nebo jsem snad jenom přemýšlel nahlas a v té chvíli  se rozzářily oči vedle mě  a z ticha se ozvalo: "Opravdu to myslíš vážně"? To už se nedalo vzít spátky. "Ano myslím", odpověděl jsem a tu noc už jsme skoro nespali. Listovali jsme v časopisu a hledali pro nás tu nejhezčí fenku o které jsme v té době už oba snili.

    Koukni tady mají střbrnou fenku a je z Luhačovic,  zrovna k odběru prohlásila k ránu a já moc dobře věděl, jak strašně jí chce už mít, protože jsme zrovna trávili tu noc ve Zlíně a to je vlastně jen pár kilometrů od Luhačovic. Snad měla strach, abych si to nerozmyslel. Evi, řekl jsem, nechvátej a nekupuj hned první, kterou jsi našla v novinách a tak se rozběhl kolotoč. Volali jsme do pudl klubu a ptali se předsedů klubů, až jsme dostali kontakt na majitelku paní Staňkovou z Bohumína. Ano mam tady ještě jednu krásnou fenečku toy pudlíka z PP k odběru. Pamatuji si, že jsme v té době měli krátce před letní dovolenou v jižních Čechách a pro štěně jsme si měli přijet snad jen pár dní před odjezdem. Já už dovolenou navíc nedostal a tak si manželka vzala proutěný košíček a vyrazila pro štěňátko vlakem. Byla to dlouhá cesta. Vlastně přes celou republiku, ale hlavně byla dlouhá, protože se už nemohla dočkat. Znáte ten pocit, když se těšíte třeba na letní dovolenou, chybí pár dní a ono se to vleče a vypadá to, že se jí snad člověk ani nedočká, pak odjede a ještě si neodpočine a je zase zpátky. Konečně vlak zastavil v Bohumíně. Manželka zazvonila u domovních dveří a paní Staňková přišla otevřít s úsměvem na tváři. Pojďte dál a zavedla už skoro příbuznou, dá se říci, ke svým štěňátkům. Já vždycky říkám, že když si od Vás lidi koupí štěně, tak je to, jako když Vám kluk odvádí z domova dceru. Stává se novým příbuzným a kolikrát tím nejlepším, protože nikdy se nebude soudit o majetek. S pelíšku koukaly dvě bílé kuličky (fenečky) se zelenýma ouškama od tetování. Tahle může být Vaše, jestli ji budete chtít. Je krásná a má výstavní předpoklady, potvrdila nám to i posuzovatelka chovu. A podala manželce sněhobílou holčičku. Jmenuje se Flerinka a v rodokmenu má Fleur White. V překladu bílá květina. Manželka si ji vzala od paní Staňkové, prohlídla si ji a co se těm dvěma navzájem honilo hlavou dodnes nevím, ale vím, že od té doby už bez sebe neudělali ani krok. 

    Čekat na manželku jsem jel hned po práci na vlakové nádraží do Plzně. Přijel jsem zrovna, když vlak přijížděl na nádraží. Vyběhl jsem schody po dvou a čekal až vystoupí z vlaku. Bylo to překvapení, moje polovička to nevěděla a musela by čekat možná hodinu na spoj do Klatov. Najednou se z vlaku objevil napřed košíček a z něj vykukovala  bílá hlavička se zeleným ouškem a potom teprve hrdá majitelka tohoto štěňátka. "No ta je krásná". Moc dobře si pamatuji, že to byla moje první slova, která jsem řekl, když jsem ty dvě uviděl vystupovat. Flerinka už měla hlavičku ostříhanou do pudlíčka.

    Rostla jako z vody, na bonitaci nám jí obonitovali jako krásnou toy pudličku a na první výstavě v Praze dostala známku výbornou. Byli jsme šťastní a spokojení. Rozhodčí nám tenkrát řekla, že je krásná, ať se jí věnujeme. Při naší práci a stříhání je pravda, že jsme neměli čas jezdit na každou výstavu. Výstavám jsme se tedy nevěnovali jako jiní na plno, ale splnili jsme si náš sen a vždy, když jsme na výstavu vyrazili, mohli jsme se zařadit mezi pejskaře, vyprávět si zážitky a zkušenosti a získávat nové přátele. Na stěně nám přibývaly diplomy a na poličce občas nějaká ta cena s medailí (vítěz třídy, krajský vítěz, čekatel klubového šampiona atd.) Po čase a úspěších se však u ní objevila částečná slepota. Z počátku jsme si toho nevšimli, byla mladá na takovou nemoc. Doma se pohybovala jako by nemocná nebyla, ale v hale na výstavě začala mít strach. Přestala nosit ocásek vzhůru, začala se chovat, jako kdyby nevěděla kam jít, ale šla vedle páníčka, aby mu udělala radost, aby viděla zase jeho rozzářené oči, jeho radost z jejího úspěchu, ale sama byla smutná. Vzali jsme ji hned na veterinu, když jsme zjistili, že není v pořádku, ale veterinář už jen konstatoval, že pes už vlastně nevidí. Zkoušeli jsme léky, informovali se, jestli by jí nepomohla operace, ale nic nepomohlo. Pejsek, když oslepne, tak se s tím ale vyrovná, myslím, lépe než člověk. On totiž stejně nevidí tak dobře jako člověk, ale za to 48x lépe cítí a 16x lépe slyší. Na výstavy už jsme jí od té doby nebraly, aby se nestresovala, ale představte si, že hrozně ráda běhala za míčkem a i když neviděla, tak čekala, až míček dopadne na zem a potom během chviličky ho přinesla. Dneska jí je 8 let a nikdo nepozná, že žije s takovým hendikepem. Běhá, hraje si a na vodítku, nejraději chodí se Zulinkou, která to snad ví, že její kamarádka nevidí a vodí ji, aby se jí něco nestalo. Určitě se teď ptáte, kdo je Zulinka, ale o té Vám napíšu zase příště. Jenom napovím, že je to pro nás pejsek, který uzdravuje.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode